Foster the people: Pumped up kids
Poměrně optimistická hudba naprosto chybně navozuje u posluchačů dojem duševní pohody, kterou ať už hráč kapely nebo dav, s nímž má melodie hýbat, prožívá.
„You’ll better run, better run, faster than my bullet…“
Pokud si píseň poslechnete pořádně a budete věnovat o něco větší pozornost textu, zjistíte, že se jedná o příběh vyprávějící o chlapci propadajícímu bláznovství a s poněkud spontánním nápadem postřílet své spolužáky.
Sia: Chandelier
Těžko vysvětlitelný a pro některé dost možná přespříliš umělecký klip, z něhož nelze příliš vyvodit. Na rozdíl od přímého pochopení z něj ale sálá jakási deprese smíšená s osobní výpovědí a poněkud neoptimistickým kontextem osudu.
„Party girls don’t get hurt, can’t feel anything, when will I learn…“
Ve skutečnosti je tento hit autentickou zpovědí autorky o alkoholismu, cestě od věčných večírků až k excesu a nezdařilé sebevraždě, stejně tak duševní prázdnotě.
Coldplay: 42
U této písně není nic jednoznačné, přeci jen, samotný text písně je dost neurčitý, ale můžeme se držet alespoň několika málo domněnek.
„Those who are dead are not dead, they’re just living in my head…“
Jednou z nich je například i ta, že člověk, o němž se zpívá, prožil ztrátu někoho blízkého a zpověď je svým obsahem především snahou o vyrovnání se se skutečností odchodu, ta se však ukazuje být marnou. Zbývá tedy jen žití ve vlastní hlavě a představami o tom, že po konci života přichází nějaké lepší místo.
Foto: Pixabay.com
